Příběhy členů sboru o tom, jak vstoupili do Církve Ježíše Krista (vychází občasně jako jedna z rubrik našeho Zpravodaje).

Michal Ježek

Vyšlo ve Zpravodaji leden 2022

V pololetí druhého ročníku na střední škole jsme šli (celá třída) do kina na film Ježíš. Na konci filmu jsem věděl, že Ježíš žil na zemi. Do té doby jsem v Boha ani Ježíše Krista nevěřil. Často jsem ale přemýšlel, co se stane po smrti, zda smrtí končí život a zda se uvidím se svými rodiči. Poté, co jsem viděl film Ježíš, začal jsem se zajímat a měl jsem touhu dozvědět se o něm více. Koupil jsem si Bibli a začal v ní číst, ale nerozuměl jsem jí. Navštívil jsem mši v kostele, ale nedařilo se mi získat více informací.

Na konci prvního ročníku střední školy jsem zaslechl svého kamaráda, jak si povídá s paní učitelkou, že do „Hradce přijeli dva misionáři, kteří říkají, že mají Proroka, který mluví s Bohem“. Hned jsem se ho začal více vyptávat. V den, kdy jsem měl domluvenou první schůzku s misionáři, se ale jeden z misionářů zranil. Jel jsem za nimi do nemocnice, tam už ale nebyli. Nevěděl jsem, kde přesně bydlí, jen přibližně. Tak jsem se těšil na setkání s nimi, že jsem jel hledat jejich byt a našel jsem je. Když misionáři otevřeli dveře, hned jsem cítil něco zvláštního – světlo a klid. A to jsem cítil pokaždé, když jsme se společně setkali. Později mi vysvětlili, že to je Duch Svatý. Když mě poprvé učili o Knize Mormonově, cítil jsem, že je pravdivá. Pamatuji se, že jsem byl překvapen, že ji mají, že byla přeložena do češtiny a že jsem dostal jeden výtisk pro sebe. Také si pamatuji, jak mě misionáři učili modlit se k Nebeskému Otci. Pamatuji se, jak jsem se pak sám začal modlit a poznávat Nebeského Otce a Ježíše Krista a dostávat odpovědi na modlitby. Vím, že Nebeský Otec a Ježíš Kristus žijí, jsem vděčný za jejich lásku, pomoc a za to, že jsem je mohl najít a stále je mohu poznávat na své cestě životem.

Martina Lane

Vyšlo ve Zpravodaji prosinec 2017

Příběhů o začátcích Hradeckého sboru jste již určitě slyšeli nebo četli mnoho. Každý z nás má svůj příběh, a dohromady nás pojí stejná láska k Evangeliu a ke Spaseliteli. Mě se ty začátky v Hradeckém sboru strašně moc líbily. Vím, že jsem do církve vstoupila v právě tu vhodnou dobu pro mě. Kromě Toma tu v Hradci byli snad jen ještě dva členové a nebylo se moc o koho opírat než jen o své vlastní pocity a své nové svědectví, které mě dost překvapilo a kromě toho, že bylo neochvějné, jsem pořádně ani nevěděla, co si mám o tom myslet. Prostě mi v tu dobu stačilo, že co vím skrze nově nabité a neznámé proudění v těle, mám následovat příklad tak mně neznámého Krista. Zásady a nauky, kterým mě misionáři učili, byly pro mě nové a neznámé, ale něco v nich skrývalo cosi povědomého a přitažlivého. Přijmout je nebyl problém, naopak jsem ucítila jakousi kompletnost své osoby a nálezu něčeho, o čem jsem ani nevěděla, že mi scházelo. Když se podívám zpátky, vím, že jsem se svým obrácením měla opravdu hodně málo společného, a že jsem byla vedena celou dobu. Já jsem totiž strašně paličatý člověk.

Evangelium přináší radost a znalost toho, že skrze učení Ježíše Krista, se můžeme stát jako On. Prostě stále lepší a lepší, srdečnější, laskavější, přátelštější, pokornější, veselejší, vnímavější vůči ostatním a chápavější. V celém našem životě se můžeme neustále zdokonalovat. Samotné Usmíření Krista mě přímo fascinuje a jsem vděčná, že je tam místo pro mě, mé blízké a všechny lidi na světě. Čím více se Usmíření snažím porozumět, tím více jsem přesvědčena o správnosti tohoto Evangelia.

Jitka Pražáková

Vyšlo ve Zpravodaji květen 2017

Před 26 lety, když jsem pracovala jako dětská sestra na chirurgii, potkal můj bratr Honza (bratr Horák) misionáře ve škole. Hráli se studenty gymnázia fotbal, učili je angličtinu a později ty, kdo měli zájem, i evangeliu. Jeden misionář (starší Golnick) měl hnisavou ránu na noze a Honza ho vzal k nám domů, abych mu ji ošetřila. Misionáři přinesli s sebou Ducha, pocit, který jsem předtím neznala a oni mě začali seznamovat s evangeliem. Vzpomínám si, jak krásné pocity topro mě byly. Učili mě modlit se, dali mi malý výtisk Knihy Mormonovy a první, co se mého srdce opravdu dotklo, byla 11. kapitola ve 3. Nefim. Vybavilo se mi vyprávění naší učitelky zeměpisu, která nám asi v 6. třídě vyprávěla o objevení Ameriky, kdy bílé námořníky vítali domorodci jako bohy. Nauka o křtu ponořením do vody, prorok a apoštolové v dnešních dnech – to mi přišlo úžasné! A logické, že je jen jedna církev, kterou Ježíš založil během svého života tady na zemi. Postupně jsem získala pocit, že křest je pro mě ta správná věc. Pokřtil mě můj bratr a byl to krásný zážitek. Když jsme před dvěma lety navštívili jedno město na Yukatánu – Chichen Itza, viděli jsme Chrám bílého vousatého muže, setkali jsme se zde s průvodcem, který nám vyprávěl, jak lidé nerozumí tomu, jak mohli Májové znázornit někoho vousatého s bílou pletí. Kdyby četli Knihu Mormonovu, řekl, věděli by, kdo je zde znázorněn. Jsem moc vděčná za lásku, kterou k nám Ježíš Kristus má, jsem vděčná za Jeho církev, za to, že je v dnešní době na zemi znovuzřízena. Jsem vděčná za chrámy a za obřady, které se v nich vykonávají. Přes veškerou nedokonalost nás členů Pánovi církve vím, že je pravá, vím, že Ježíš a Nebeský Otec nás mají moc rádi a pomáhají nám. A vím, že každý člověk má možnost poznat to sám pro sebe.

Miloslava Kunčíková

Vyšlo ve Zpravodaji únor 2017

Psal se rok 1995. Seděla jsem doma a byla velice smutná. To si pamatuji přesně. A najednou někdo zazvonil. Šla jsem otevřít a u dveří stáli tři mladí muži. Měli tmavé obleky, kravaty a na klopách přidělané cedulky. Pozdravili mě a jeden z nich mi řekl: „Věříte v Ježíše Krista?“ A já jsem mu řekla, že věřím a začala jsem plakat. Pozvala jsem je dovnitř a oni mi nabídli knihu Mormon. Od té doby jsem měla s nimi kurzy evangelia a četla knihu Mormon. Hned mi přirostla k srdci. Jsem za ni vděčná. A na podzim toho roku jsem se dala pokřtít tím misionářem, co mi řekl: „Věříte v Ježíše Krista?“.

Snažím se dodržovat smlouvy, zákony, přikázání a vše, co nařizuje Pán. Letos na podzim to bude 21 let co jsem vstoupila do vod křtu. Z mé rodiny jsem v této Církvi sama, ale jednou ji taky určitě přijme má drahá rozvětvená rodina. Mé přání je, abych vydržela jít touto cestou až do konce mých pozemských dnů. A to také přeji Vám všem. Ve jménu Ježíše Krista, amen.

Soňa Horáková

Vyšlo ve Zpravodaji leden 2017

S misionármi som sa prvýkrát stretla na strednej škole v Trenčíne. Ponúkli našej pani zástupkyni, že budú zadarmo učiť angličtinu. O skutočnom dôvode svojho pobytu na Slovensku nemohli hovoriť. A pretože naša zvedavosť s každou hodinou rástla, prijali sme s mojou kamarátkou pozvanie na nedeľné zhromaždenie. Hoci sme prišli neskoro a boli sme nové, nervozita z nás rýchlo opadla, pretože sa k nám všetci chovali priateľsky, zdravili sa s nami, predstavovali sa nám. Odbočka v Trenčíne bola malá, takže všetko bolo veľmi rodinné. Začali sme k misionárom chodiť na prípravné lekcie. Pripadalo mi, že všetko čo nás učili do seba krásne zapadá, ale priznám sa, že som si v tej dobe vôbec neuvedomovala aké dôležité kroky robím. Po dvoch mesiacoch som bola pokrstená. Mala som 16 rokov. Bolo skvelé, že v mojej rodine nikomu moje rozhodnutie nevadilo. Pripadalo mi, že najviac problémov mi robila vychovávateľka na internáte. Ale napriek tomu mi v deň môjho krstu povedala :„Do priepustky Ti napíšem krst, aby všetci vedeli, aký máš významný deň.“ 

6.4. to bude 23 rokov. Keď sa pozriem späť na tie roky uvedomujem si, že členstvo v cirkvi mi umožnilo urobiť obrovský duchovný pokrok a som za to veľmi vďačná.